Když by se mě někdo před dvěma lety zeptal, jak si představuji svůj vysněný domov, odpověděla bych , že nový, krásný domeček na slunném pozemku.
Dodnes si pamatuji ty probděné večery nad katalogy těch nejkrásnějších domků a ta velká dilemata, který z nich si vlastně vybereme. Během prokousávání se katalogy jsme objížděli různá místečka, která se nám z fotek jevila jako ideální pro stavbu našeho domku. Někdy nadšení, jindy zklamaní jsme se zase vraceli domů a povídali si o tom, co vlastně budeme dělat. Když už se něco jevilo jako ideální, našel se docela podstatný zádrhel, který nás od koupě odradil. Nejčastěji to byla cena. Začali jsme počítat a s hrůzou zůstali civět na výsledek. Ač jsme po domě toužili celými srdci, cifra, která se objevila na kalkulačce nás vždycky odzbrojila. I když se to některým nebude zdát moc, domek i s pozemkem by nás vyšel přes tři miliony.A právě v tomto bodě jsme si začali urovnávat naše priority a představy o naší budoucnosti. Věděli jsme, že nezůstaneme jen dva a tak jsme začali přemýšlet hlavně o tom, co našemu dítěti nabídneme, kromě lásky a domova. Nevedli jsme si finančně špatně, ale chtěli jsme žít a ne přežívat od výplaty k výplatě. V té době se naším snem stalo co nejlevnější bydlení, které nás naplní štěstím a zároveň nás nezatíží natolik, aby jsme sobě a své rodině mohli dopřát alespoň nějaký standart.
Tehdy se ve mě něco zlomilo a ať jsme jeli na jakýkoliv pozemek, vždycky mi přišel drahý. "Panebože, jak může někdo chtít za kousek země takové peníze?" To byla moje nejčastější myšlenka, když jsme se s majiteli nebo makléři dohadovali o ceně. Nebyli jsme nějak nároční, stačil by nám pozemek, který neměl ani sítě, ale bohužel i u takových pozemků byla cena nekompromisní. Z brouzdání po prohlídkách jsme byli už docela vyčerpaní a znechucení. Měli jsme pocit, že na nás to štěstí prostě nikde nečeká. Všem okolo se dařilo, kamarádi si koupili byt, ten zase garáž a další už věšel na Facebook fotky ze své stavby. Všem to vyšlo ihned po první prohlídce. Přáli jsme jim to, ale hlodalo to v nás, jestli přece jen nejsme trochu nároční. Domluvili jsme se, že si dáme na chvíli od hledání oraz. Samozřejmě, že jsem denně seděla u internetu a hledala, ale tajně.
Čas plynul a my byli čím dál více hladoví po našem vlastním bydlení. Začali jsme pomalu upouštět od stavění domku a na chvíli se přesunuli ke hledání nějakého staršího domečku, který by seděl našim představám. Do toho všeho se blížilo první výročí našeho vztahu a navedla se řeč i na děti. Byla jsem šťastná, že je přítel rodině založený, ale vždycky jsem ho odbyla se slovy "až po stavbě!" No nemohla jsem se tomu věčně bránit a upřímně mi to docela lichotilo, když přítel po miminku tak moc toužil. Svolila jsem tedy, že se budeme snažit a tak nějak si myslela, že se to stejně hned nepovede. Jó, kdybych tenkrát věděla. Už po 14-ti dnech jsem začala něco tušit. A moje tušení se záhy potvrdilo. Teď už to nebylo jen o nás dvou. O to víc nás to mrzelo, že jsme ještě nic nenašli a začali hledat opět naplno, abychom našemu drobkovi dopřáli vlastní pokojík a pískoviště.
Bříško se zvětšovalo pomalu. Objeli jsme snad 100 různých domků i pozemků až narazili na dva. Oba se jevili jako dobré možnosti, ale my chtěli mít 100% jistotu, že uděláme dobrý kup a v domečku se nám všem třem bude líbit. Po pár dnech hádek jsme vybrali pouze jeden a učinili tak naši největší životní chybu. Domeček se jevil krásně. Nádherně opravený, chyběly pouze drobnosti, které zvládne každý kutil doma na kolenu. Už už jsme se tam viděli. Zahrádka u domečku taky nějaká byla, aspoň to pískoviště by se tam vešlo. Cena docela příznivá, ale upřímně, co by si člověk představoval za domeček 3+kk. Ihned a bezrozmyslu jsme podepsali rezervační smlouvu a těšili se až poprvé odemkneme dveře našeho domku. Jenže se pořád nic nedělo a abych to nerozepsala na 10 stran, zkrátím to. Realitní kancelář sebrala rezervační zálohu ve výši 170 000 s tím, že dům je ihned k nastěhování, hned jak se vyřeší úvěry a zástavy. Pro banku banalita trvající maximálně 2 měsíce. V bance nám vše klaplo a o to větší bylo naše překvapení, když nám bylo řečeno, že domek byl přestaven na černo. Vytrvali jsme a čekali, ale nic se nedělo a hrozilo, že dodatečné povolení stavby nevýjde. Bříško už bylo vidět a my pořád nevěděli jak to celé dopadne. Rezervační smlouva propadla a my celí naštvaní a frusrovaní chtěli naše peníze zpět. Termín porodu se blížil a my potřebovali peníze na zvelebení dosavadního bydlení. Realitka nechtěla vrátit ani korunu s titulem, že je to naše vina. Tahali jsme se s nimi o peníze dlouhé týdny. Došlo i na právníka! Výsledek? Stejně jsme nedostli zpět vše. Donedávna dům ještě visel na internetu.
Kolotoč smůly narušilo narození našeho syna. Oblbnutí hormony jsme se spokojili s tím co jsme měli a starali se jen o našeho chlapce. Byli jsme šťastní. Časem to však ve mě začalo trochu bublat a tak jsem opět usedala k internetu a hledala a hledala. Díky mojí iniciatívě se syn ani ne ve dvou měsících dostal na všemožná místa našeho libého kraje. Lhala bych, kdybych řekla, že se nám pár domů nebo pozemků nelíbilo, ale někteří z Vás to budou jistě znát, nebylo to prostě ono. Nechtěli jsme něco koupit jen tak z nutnosti.
Pak mě na internnetu praštil do očí inzerát domku, který jsem už párkrát předtím viděla, ale přítelovi se na něm vždycky něco nelíbilo, tak jsme ho neřešili. Zvědavost mi nedala a tak jsem napsala, že máme zájem o prohlídku. Během cesty jsme neměli absolutně žádná očekávání, vlastně jsme si mysleli, že se jen podíváme a pojedeme zase domů jako vždycky. Už když jsme přijížděli blíže oné vesnice, tak se nám okolí docela líbilo. Když jsme se konečně dostali před domek, měli jsme z toho takový zvláštní pocit. Byli jsme sice na cizím místě, ale tak nějak nás to oba příjemně uklidňovalo a konejšilo. Byl tam božský klid, čerstvý vzduch a krásná zahrada.
Domeček byl sice ošuntělý a bylo znát, že už má leccos za sebou, ale nevadilo nám to. Dýchal na nás tu svoji kouzelnou atmosféru a my tomu podlehli. S opatrností jsme se zeptali na cenu a odpověď nás docela hodně překvapila. Domeček stál pouze 245 000. Nevěřili jsme tomu a vzbudilo to v nás velkou vlnu nedůvěry se slovy co když. Pan makléř, který dům prodával, byl ale velice vstřícný a řekl nám, že pokud složíme zálohu a rozmyslíme si to, peníze nám vrátí. Neprováděl stejné praktiky jako jiné realitky a asi trochu přihlédnul i na naši špatnou zkušenost. Ještě ten den jsme složili zálohu a do konce týdne byl domek náš. Ten pocit byl nepřekonatelný. Do teď si pamatuju to zvláštní mrazivé pohlazení, které mi domek věnoval, když jsem do něj porpvé vstoupila jako majitel.
Vůbec se to nepodobá naší původní představě o bydlení. Nikdy jsem nechtěla starý dům a už vůbec ne ho opravovat. Asi to všechno způsobil pohled na mého otce, který se lopotil s domem dlouhé roky, aby svým dvěma dcerám vytvořil domov. Nejvíce si vyčítám to, jak jsme se pořád za něčím honili a mysleli si, že to musí být hned. Nemusí, hlavně, že to bude. Všechno má svůj čas na to sedí úplně přesně. Neměnila bych nic na té naší trnité cestě za bydlením, ještě více nás to jako pár spojilo.
Tímto však teprve celá jízda začíná. Nyní mi na stole leží asi tuna papírů, které dychtivě čekají na svoje uplatnění. Projekt se rýsuje a my čekáme každým dnem, kdy nám dá úřad zelenou a budeme moci tu nahromaděnou energii někde vybít. Nejvíce vidím ten čas letět na našem synovi. Když jsme se byli na dům poprvé podívat byl ještě malý nehybný uzlíček a teď zdatně pobíhá po zahradě a hraje si.
Doufám, že jsem Vás tím nenudila. Chtěla jsem jen dodat elán těm, kteří se momentálně brodí smůlou v hledání svého vysněného bydlení. Na každého to štěstí někde čeká :)
@jajah55
@teta_buchta
Jinak my to měli trošku podobně (akorát jsme ten případ na první dobrou) s čekáním na studii-projekt-povolení, čas jsme si krátili ubouráváním, vyklízením, sháněním řemeslníků a trochu zahradou v místech, kde se pak nepracovalo. Přes zimu jsem si kreslila koupelnu, kuchyň, skříně, přesouvala a stále bylo vevnitř co dělat (vyhazování, přesouvání předmětů sem tam) A hlavně jsem si tříbila vkus