Už odmalička jsem si přála bydlet v domku se zahradou. Mám ráda zvířata a přírodu vůbec, takže bydlení "na samotě u lesa" byla pro mě úžasná představa. Bohužel rodiče nakonec skončili i se mnou v paneláku na maloměstě. Psa jsem si nakonec prosadila i "ježdění" na koni (zpočátku spíš práci u koní). Po gymnáziu jsem nastoupila na vysokou a pořídila si napůl svého vlastního koníka.jediný únik z města jsme společně prožívali na naší chalupě v Lužických horách, kam jezdíme i s koníkem na prázdniny.
S tehdejším přítelem jsme uvažovali o společném bydlení. On jako "pražák" měl spíš přízemnější představy o bytě, pokud možno kousek od Prahy, či v Praze, ale i kvůli koníkovi jsme se dohodli na domečku. Jenže jemu se moc nechtělo z pohodlí vily rodičů a mě to přestalo bavit :-), nedlouho po mé promoci se naše cesty rozešly a můj život se jemně řečeno zašmodrchal.
Začalo to slibně stěhováním do podnájmu, mým těhotenstvím. Před porodem jsme putovali zpět k rodičům a tam jsem pak i se synem Damiánem žila další dva roky, protože partner nebyl z těch nejvhodnějších. Teď už na tu dobu vzpomínám s jistou nostalgií, ale bydlení v pokoji 2x3 metry s miminkem a psem nebylo to pravé ořechové.
S novým přítelem žijeme v dvojgarsonce a tentokrát jsme se sešli se svými vizemi bydlení víc. I on chtěl do domečku, proto jsme se začali po nějakém vhodném poohlížet. Peněz nemáme moc, takže jsme se museli ohlížet na cenu, kvůli koníkovi na velikost pozemku a umístění, kvůli práci i na možnost dojíždění. Kvůli dětem na infrastrukturu. Objeli jsme několik domů. Jedno místo nás očarovalo, ale bohužel dům byl na zbourání a vesnice bez pořádného spojení, bez školky a školy, cena i tak vysoká (ale ten nádherný sad a stodola, krásná kamenná zeď ohraničující velký pozemek na kraji vesnice). Takže jsme už začali ztrácet naději, že něco najdeme, buď nám nevyhovovala cena, jindy byl dům v katastrofálním stavu. Mezitím jsem znovu otěhotněla a nové bydlení se stalo skoro nutností. Vzdala jsem se naděje, že bychom nalezli ten správný dům dřív, než porodím, ale nakonec se nám to podařilo. Ve vesnici, kde má přítel babičku, prodávali vilu z roku 1945. Oba nás uchvátila krásná prosklenná veranda. Ještě s obrovským břichem jsem si ji byla prohlédnout ("profunět"). Vnitřek už byl o poznání horší, ale i tak se nám vila líbila, velká zahrada a vedle pozemek, nějaké přístavky, garáž, altánek pro děti. Umístění na kraji vesnice.
Cena byla vysoká, ale nakonec jsme peníze dali dohromady, samozřejmě za pomoci hypotéky. Musím moc poděkovat rodičům, kteří nás podpořili i v našem záměru i finančně.
Když jsem nastupovala do porodnice a prodýcávala kontrakce, začínal přítel rozjíždět martyrium kolem hypo. V noci 1. září se nám narodila dcera Berenika, bohužel se "nepodařil" porod tak, jak jsem si představovala, a na svět přišla císařem, už ráno nato jsem podepisovala papíry pro banku :-) Naše cesta k domečku byla ještě dlouhá a k našemu spokojenému bydlení ještě bude, ale splnil se nám sen a naše rodinka našla doufejme příjemné místo pro život.
Našli jsme náš domov...
Dálnice není zrovna příjemná, ale byl to opravdu kompromis, musím říct, že zatím je víc slyšet hlavní, uvidíme, až tam budeme bydlet.