Na návštěvě: Spoznejte příběh červeného domu na finském venkově

Na našem portále jsme za ta léta viděli spoustu povedených rekonstrukcí domů. Když už jsme si mysleli, že jsme viděli opravdu všechno, přišla k nám naše uživatelka Terezka a vyrazila nám dech! Otevřela nám dveře svého bydlení a my jsme poznali zcela jiný svět. Ten severský, živelný, útulný. Při čtení tohoto rozhovoru se pořádně zabalte do teplé deky, bude vám zima. Jedeme totiž na virtuální návštěvu do chladného Finska. Dům v severském stylu si zamilujete!

Terezko, nestává se často, že si našinec koupí dům ve Finsku z roku 1880. Jaká byla vaše cesta?

Jsem velký samotář, mám ráda přírodu a klid a Finsko je pocitově domov. Můj přítel vztah k Finsku sdílí, takže jsme se po letech, kdy jsme jezdili do Finska na dovolené, rozhodli přestěhovat. Když jsme začali přemýšlet, jak to zařídit, a hlavně jak chceme žít, došlo mi, že si neumím představit se do Finska přestěhovat a nežít přitom v tom typickém starém červeném domě. Chvíli trvalo, než jsme našli dům, který splnil naše požadavky. Chtěli jsme dům trochu dál od lidí, ale zároveň blízko od většího města. Aby se daly bez problémů vyřizovat úřady, nákupy, či případné zaměstnání…

Na svém blogu píšete, že vás mrzí, že jste doma nenašli dokumenty, které by prozradily více o jeho historii. Pátrali jste po těchto informacích vlastní cestou? Podařilo se vám něco zjistit? Jsme zvědaví… 🙂

Trochu jsme pátrali, bohužel jsme dokumenty ani podrobné informace nezískali. Dům pochází z r. 1880, ale původně stál na jiném místě, asi 1 km odsud. Přestěhován byl někdy po roce 1900. Stěny domu tvoří masivní trámy, je to tedy taková stavebnice. Domy se v té době stěhovaly běžně. Důvodem byla pozemková reforma a celkově bylo daleko jednodušší přestěhovat již existující dům než stavět nový.

Z toho mála, které jsme se dozvěděli, měla rodina 12 dětí. Z nichž čtyři zemřely v útlém věku a čtyři v dospělosti emigrovaly do Ameriky. Z osmi přeživších sourozenců nikdy neměli vlastní děti čtyři. A tři ze sourozenců nakonec společně zůstali žít a zemřeli v našem domě. Po smrti posledního z nich, někdy v 70. letech, byl dům prodán v aukci. Noví majitelé tak k jeho historii neměli žádný vztah. Takže i když tu po třech spolu žijících sourozencích musela zůstat spousta dokumentů, fotografií a věcí vyprávějících příběh jejich životů, noví majitelé vše vyhodili, zničili a nedochovalo se vůbec nic.

V dražbě navíc byly od domu odděleny pozemky (lesy a pole) a prodány zvlášť. A i zbylých pozemků, které u domu v dražbě zůstaly, se noví majitelé vzdali. Dům pořizovali jen jako letní chalupu a pozemky pro ně neměly žádnou hodnotu. Taktéž jeden malý domeček, který stál hned vedle, byl prodán zvlášť a odstěhován. Dům byl od té doby obýván jen přes léto. Posledních více než 20 let před naším příchodem byl opuštěný úplně.

Celý exteriér a interiér domu je báječný. Co mě však ihned udeřilo do očí, jsou dveře. Staré, ošarpané, původní… Miluji je! Byl to původní plán, aby dostaly druhou šanci na „život“ nebo vám zkrátka během rekonstrukce zapadly do konceptu domu?

Mně ty loupající se nátěry nesmírně učarovaly. Když jsme dům koupili, byl nátěr dveří ještě docela v pořádku, stejně jako spousta jiných nátěrů v domě. Vše se začalo loupat ve chvíli, kdy se v domě po několika desítkách let začalo zase topit. V plánu bylo dveře, a veškeré další špatné nátěry v domě, oškrábat a obnovit.

Nicméně čas běží moc rychle a většinou je na výběr z deseti různých věcí, které je potřeba udělat. A tak většinou dáme přednost něčemu urgentnímu, což opadávající barva na dveřích není. Čím déle na ně koukám, tím větší je pravděpodobnost, že už takhle zůstanou. Osobně se mi líbí kontrasty starého a nového, tedy i kontrast hladké výmalby zdí s ošuntělými dveřmi.

Dominantou vašeho domova je veliký krb, který trochu připomíná pec. Jedná se o zrekonstruovaný, nebo o nový krb?

Krb je původní, včetně plotny. Jeho součástí je pec na chleba i prostor „za pecí“, kam se dá zalézt a lelkovat. Z topeniště ústí několik děr, z nichž horký vzduch putuje celým krbem, který tak ohřívá, a celá masivní stavba tedy akumuluje teplo. Jedná se o model typický pro náš kraj, celkově funkční a nesmírně praktický. Tradičně se nacházel v obytné místnosti – v kuchyni. A tak se v dnešní době v místnostech, kde s krb nachází, staví právě kuchyně. Protože jsem ale měla sen o velké knihovně a místu na čtení s krbem, máme v místnosti místo kuchyně obývák.

Na čele krbu mě upoutal rok 1927. Stalo se v tom roce něco výjimečného, že jste se rozhodli ho na krbu zachovat?

Nevíme to úplně jistě, ale protože byl dům přestěhován, datum bude nejspíš odkazovat na rok, kdy byl krb postavený.

Během rekonstrukce domu člověk natrefí na ledacos. Našli jste i vy nějaké staré poklady, které jste si nechali?

Předchozí majitelé bohužel započali rekonstrukci. Dům vyklidili, vyměnili podlahu v našem stávajícím obýváku a odstranili tu v kuchyni, takže bylo jen pár drobností, které jsme našli v podlaze v podkroví. Bylo trochu zvykem použít jako izolaci cokoliv, co se našlo. Takže třeba i děravé boty, kusy hadrů, staré noviny, či dopisy…

Noviny se používaly i jako izolace stěn, čímž bohužel těch pár starých kusů, které jsme našli, byly poškozeny. Jeden z dopisů, které jsme našli v podlaze, máme ale zarámovaný (datován je k 14. prosinci 1913, odeslaný z Ameriky). Stejně jako potrhaný kus té nejstarší tapety, kterou jsme na stěnách domu našli. 

Z vašeho interiéru sála neskutečná pohoda, jakýsi zvláštní druh klidu a útulnosti. Dům v severském stylu má jinou atmosféru. Při pohledu na fotky je člověku jaksi „měkce“ a cítí teplo u srdce. Cítili jste něco podobného, když jste poprvé překročili práh domu?

Moc mě těší, že ten pocit má (ač třeba jen z fotek) i někdo další.  Dům jsem našla přes internet a zamilovala se do něj hned z první fotky. Přijet sem bylo jako vrátit se domů. Dům i místo na kterém stojí, okolní stromy, rostliny… ze všeho jsem vnímala nesmírný klid.  Měla jsem spoustu snů a představ, jak by měl dům vypadat, co se mi líbí apod. Ale každým dalším dnem, kdy jsme na domě pracovali, jsem se čím dál víc svých vlastních snů a představ vzdala.

Místo toho chodím domem, přemýšlím, pozoruji, a také naslouchám. Dům si svým způsobem říká sám, co se mu líbí. Místo svých představ jsem se raději rozhodla ho respektovat. Dům a jeho duše je na prvním místě, ale snažíme se přimíchat prvky naší moderní doby, a především přidat i kus nás samých. Styl je můj vlastní, stejně jako výběr barev. Nicméně jak jsme časem začali odhalovat původní nátěry, našli jsme odstíny téměř identické těm, které sama vybírám. Skoro jako bychom se s domem hledali, až jsme se našli. Respektujeme dům, chráníme ho a on na oplátku dává pozor na nás.

Červený dům jste koupili v roce 2013. Od té doby jste ušli obrovský kus cesty a dům zrekonstruovali. Z vašich fotek tuším, že jste k rekonstrukci přiložili ruce k dílu. Co všechno je v domě s přítelem vaše práce?

Hned když jsme dům koupili, našli jsme v okolí řemeslníka se specializací na staré domy. Je to člověk, který má velmi podobný pohled na život, i smysl pro humor, jako my. Ttaké proto se záhy stal naším přítelem. Pomohl nám hlavně co se týče znalostí. Společně s přítelem zvládli veškeré fyzicky náročné práce jako např. výměnu trámů ve zdech domu. Občas na pomoc dorazí rodiče.

Tepelné čerpadlo, kterým vytápíme dům, instalovali profesionálové, avšak s přítelovou pomocí. A také jsme si nechali od řemeslníků opravit části fasády domu a pokrýt střechu kůlny plechem. Jinak je úplně všechno naše vlastní práce. Velkou roli hrají finance, protože jsme do celé rekonstrukce šli s rozhodnutím, že nechceme dluhy, a tak vše financujeme přímo. Rekonstrukce tedy pokračuje jen tehdy, jsou-li peníze.

Nicméně my jsme zkrátka lidé, kteří rádi dělají věci sami podle svého. Mám štěstí na nesmírně šikovného muže, který zvládne všechno od práce se dřevem, přes rozvody elektřiny a vody, až po vyzdění a beton. Navíc je to člověk, který umí opravit auto, rozebrat a zase složit motory, a k tomu je ajťák programátor, takže si užíváme i takovou legraci jako možnost ovládat světlo v přístěnku pod schody z telefonu.

Já jsem nesmírně talentovaná na házení lopatou a míchání betonu v míchačce. 😀 Ale úplně nejvíc mě baví vymýšlení a plánování. Celá rekonstrukce je proto pomalý proces, který si ale velmi užíváme, přestože někdy takhle po letech docházejí síly.

Ze skleníku altánek? To první mě napadlo, když jsem viděla, že jste si ve skleníku udělali útulné posezení. Kde jste se inspirovali?

Skleníky jako kryté místo k sezení jsou takovým severským trendem. Podle mého to vychází z chladnějšího podnebí, které někdy znamená chladno i v létě. Současně, pokud se jedná o staré domy, není někdy možné vyřešit kryté venkovní posezení, aniž by stavba nenarušovala vzhled domu, výhledy z oken apod. Klasická pergola, jakou vídáme u domů ve střední Evropě, by náš dům znehodnotila a vzhledově zničila. Samostatně stojící stavba by na našem pozemku působila úplně stejně rušivě.

Skleník nikdy nebude stejně funkční jako pergola. Nabízí možnost sezení venku se sklenkou vína za chladných večerů, za deště, nebo jako místo, kde se dá poobědvat třeba už v březnu. Za slunečného počasí je ve skleníku i přes venkovní závěje sněhu příjemně teplo. Současně ve skleníku v našich podmínkách většinu roku nic neroste, takže mi připadá fajn, že má i nějaké další využití.

Pokud dobře počítám, dům v severském stylu jste rekonstruovali zhruba 4 roky a současně v něm žili. Ve dvou pokojích, jen s krbem, bez kuchyně, s jednoplotýnkou, bez koupelny… Spousta lidí by to označilo za diskomfort. Co vám do života dala tato zkušenost?

Je to trochu komplikovanější. Dvě léta, dohromady asi 1,5 roku byl dům úplně neobyvatelný, chyběly podlahy atd. Spali jsme v karavanu, vařili a žili na dvoře před domem. Na zimu jsme museli odjet zpět do Čech, protože bychom tu umrzli. Stěhovali jsme se do oněch dvou místností po roce a půl práce, před Vánoci. Následně jsme 2,5 roku žili ve dvou místnostech, bez koupelny, kuchyně i bez vytápění, jen s krbem. Byly to tedy 4 roky od počátku rekonstrukce, kdy jsme konečně zvládli dokončit kuchyni, a tím pádem i obývák, ze kterého jsme tu provizorní kuchyň vystěhovali, a tak jsme v domě začali doopravdy žít.

Nicméně, rekonstrukce hotová není, a ještě dlouho nebude. Koupelnu ani teď, po 10 letech, stále nemáme. Jen saunu na dvoře a WC v domě. A čeká nás i nová střecha a rekonstrukce podkroví.

Celý ten proces nás strašně moc naučil. Hlavně o nás samých. Člověk má hranice sil a schopností mnohem dál, než se může zdát. Je strašně super vidět za sebou výsledky s vědomím, jak moc jsme toho sami zvládli. Rekonstrukce tohoto typu ale není pro každého. My si život celkově zařídili tak, abychom mohli fungovat. Pracujeme s přítelem oba z domova. Já nějaký čas studovala, takže jsem dojížděla každý den do školy, jinak ale trávíme čas doma, což dělá život jednodušším. Život bez koupelny není takový problém, když máme saunu. Nicméně její nahřátí, tedy i samotné umytí, vyžaduje plánování dopředu. Není možné se jen tak osprchovat a vyrazit do města 😀 .

Velkým negativem jsou reakce druhých lidí, často i nejbližšího okolí. Když se člověk rozhodne žít a fungovat úplně jinak, má odlišné vize a plány, velká spousta lidí to nechápe a bohužel není ani ochotna to tolerovat. Setkali jsme se s poměrně velkou spoustou negativity a zloby. Co ale na celém procesu považuji za nejlepší, je to zpomalení. Žijeme život podle sebe, pomalu a v klidu. Jediné tempo nám udává měnící se příroda. Změnil se nám žebříček hodnot a vnímání toho, co je a není v životě důležité. 

P.S. – Pro další zajímavá fotoalba můžete navštívit i naši slovenskou verzi Modré střechy.

Autor článku: Dana Račko

Zdroj foto: iStock